Cesta Hrdiny

Přechodové rituály a psychologie dospívání

 

Vstup do dospělosti je charakterizován řadou přechodů, kdy dospívající přijímá sociální role, které jsou v dané společnosti spojovány se statusem dospělého. Dospívající zároveň opouští role příslušející dospívajícímu. Vstup do dospělosti v naší kultuře je většinou spojován s odstěhováním se od rodičů, vstupem do manželství či rodičovství, vstupem do zaměstnání, získáním řidičského průkazu, ukončením studia atd.

 

Dospívání je období přechodu od dětství k dospělosti. Je to období změn, rozporuplného prožívání, sebepozorování, období, kdy se dětské jistoty začínají relativizovat, ale dospělé hodnoty ještě nejsou upevněny. Dospívající člověk experimentuje, hledá sebe sama a je to tedy období značné nestability. Dospělost je na druhou stranu charakterizována přechodem od závislosti k nezávislosti, od neodpovědnosti k odpovědnosti a od nestability ke stabilitě.

 

Každá kultura využívá odlišných mechanismů, které pomáhají dospívajícím v přechodu do dospělosti. Mnoho původních kultur využívalo přechodové (iniciační) rituály jako cestu k tomu, aby dospívajícímu pomohly projít procesem dospívání. Využívali propracované metody, které směřovaly mladé lidi k pozitivnímu růstu. Vycházeli z předpokladu, že je důležité mladé lidi tímto obdobím vést. Tyto rituály přesně určovaly, kdy je konec dospívání a kdy začíná dospělost. Jednalo se o vnější projev vnitřního přerodu, kdy samotný iniciační akt byl završením celého procesu.

 

Zatímco pro lepší orientaci ve vývojovém procesu a k nalezení dospělé identity sloužily vždy přechodové rituály, v naší společnosti existují pouze určité mezníky, které dospívajícího upozorňují, že se postupně stává dospělým, tím, jak jimi postupně prochází. Přechodové rituály stejně jako současné mezníky určitým způsobem určují nový status, nové role, práva a povinnosti příslušející nové společenské pozici. Avšak současné mezníky také procházejí určitou proměnou. Neustále se posouvají v čase – lidé později ukončují školní docházku a nastupují do pracovního procesu, později uzavírají manželství a odcházejí z primární rodiny.  Mladí lidé stále častěji a déle zkouší a experimentují s různými možnostmi v různých oblastech života, čímž pouze postupně dosahují dospělosti. Toto prodlužování dospívání a experimentování spolu nese velké riziko vzniku problémového chování, které je v poslední době stále častější. K úspěšnému zvládání životních těžkostí, rizik prostředí a tedy i k vyhnutí se rizikovému chování, je třeba rozvíjet určité osobnostní charakteristiky u dospívajících. Je zajímavé si uvědomit, nakolik přístup založený na přechodových rituálech koreluje s poznatky moderní psychologie v tom, že k vyhnutí se rizikovému chování je potřeba rozvíjet určité osobnostní charakteristiky. A právě původní model přechodových rituálů, s rozvíjením některých těchto charakteristik pracuje.

 

Dospívání jako období nebo jako proces?

 

 V tradičních kulturách bylo dospívání bráno spíše než jako období jako proces, který je třeba „uchopit a řídit a musí mít jasně ohraničený začátek a konec, a na konci musí čekat nezpochybnitelný výsledek, kterým byli zdraví a motivovaní dospělí lidé připravení zařadit se do komunity.“ (Stephenson, 2004, s. 62) Staré kultury se nespoléhaly na to, že dospívající jen tak proplují nějakou fází a oni dospějí. Že se to zařídí samo. Zde je zásadní rozpor oproti dnešnímu přístupu. V našich podmínkách jsou totiž kritéria dospělosti stále mlhavější a za obecně přijímané kritérium je považován spíše věk (18 let atd.) než vyzrálost a způsobilost. Cesta do dospělosti tak nemusí být lemována úsilím. Na dospělost si stačí jen počkat. Avšak trendy v naší společnosti ukazují, že jen málokterý právně dospělý člověk (18 let) považuje sám sebe jako dospělého. Dospělost ve smyslu určité osobní zralosti má tendenci se spíše postupně vynořovat a proces vstupu do dospělosti se neustále prodlužuje. Bret Stephenson objasňuje rozdíl mezi tradičním, na rituálu založeném přístupu k rozvíjení potenciálu dospívajících a přístupem moderním jako rozdíl mezi labyrintem a bludištěm.

Bludiště svojí povahou mate toho, kdo jím prochází, protože je plné slepých uliček a cest, které nikam nevedou, a tím je průchod bludištěm poměrně komplikovanou záležitostí. Často člověk ani nemusí dojít do jeho středu nebo naopak nalézt cestu zpět. Naopak labyrint umožňuje nerušený průchod, kdy jedna cesta nás zavede do jeho středu a zase zpět. Je to „do nitra zaměřený výlet, kde je člověku učitelem jeho vnitřní klid.“ (Stephenson, 2004, s. 35) A proč je tato metafora vhodná pro účely objasnění základního rozporu mezi výše zmíněnými rozdílnými přístupy?

Cesta dospívajících za dospělostí v moderním světě se více podobá bludišti. Dospívajícímu není poskytnuta cesta, která by ho dovedla k cíli a zpět. Cesta, která by fungovala jako mapa či nástroj, umožňující dospívajícímu orientovat se v základních fázích osobního růstu a získat tak určitý „návod“, jak přijímat změny a čelit těžkostem. Jde o uvědomění si cesty, po které dospívající kráčí – kde se právě nachází, odkud přišel a co leží před ním. Bludiště vzniká, pokud na dospívání nahlížíme jen jako na období, kterým se musí projít. Projít bludištěm je frustrující záležitost a je velmi jednoduché se v něm ztratit, někde uvíznout či to vzdát. Oproti tomu cesta labyrintem je jednoduchá, jasná, zbavená nahodilosti a obtížnosti bludiště. Tato cesta je vytvořená těmi, kdo jí již prošli. Je to jasně označená a udržovaná cesta zaručující průchod k cíli a zpět. Cesta bludištěm je neoznačená a je to spíše vliv náhody (či času), že člověk dojde na jeho konec. Pro dospívajícího neexistují (nebo jim nerozumí) jasná pravidla, která by mohl dodržovat či se jimi řídit a tak často ztratí směr, popřípadě sejde z cesty. (Stephenson, 2004)

A jakým způsobem tedy tradiční národy pomáhaly adolescentům dospět a překonat tak nelehké období dospívání? Jaké jsou to ty jasné cesty a mapy, které byly poskytovány dospívajícím na jejich cestě za dospěním? Co museli mladí lidé vykonat a čím museli projít, aby byli připraveni na dospělost? Co bylo u mladých lidí rozvíjeno?

Přírodní národy poskytovaly svým dospívajícím dva hlavní způsoby podpory a vedení. Oba v naší kultuře chybí. Je tedy otázkou jestli i adolescentům v naší společnosti nemůže chybět něco důležitého. Něco, co jim odjakživa pomáhalo překonat problémy dospívání a vstoupit do světa dospělých. To, čím dospívající při dospívání procházeli, bylo odpradávna naplňováno smyslem skrze mýty a přechodové rituály.

 Co jsou vlastně přechodové rituály?

Přechodové rituály byly vytvořeny tak, aby daly přechodu z dětství do dospělosti jednotný rámec a důraz. Proces dospívání je tak v tradičních kulturách zhuštěn do dramatické události přechodového rituálu a zkoušek, který má člověku usnadnit přechod do dospělosti. Přechodový rituál označuje, kdy člověku končí dětství a začíná dospělost. Byl oznámením individuálního vývojového pokroku, změny společenské pozice v rámci komunity. S tímto přechodem zároveň souvisí také vytvoření samostatné identity, která je odlišná od dítěte.  V tradičních společnostech byla nová identita zčásti dána postavením a rodem člověka a částečně vycházela na povrch v průběhu rituálu, kdy ji dotyčný objevoval a hledal svůj nový účel ve společnosti. Přechodové rituály nabízely způsob jak přijmout změny v životě v důležitých přechodových fázích života. Celý proces změny je tak zahrnut v rámci transformujícího rituálu. (srov. Bridges, 2004; Stephenson, 2004)

Jejich účelem bylo vyjít z toho, čím a kým dospívající člověk v daném okamžiku je a poskytnout mu podmínky pro posunutí ve vývoji dál.  Tyto životní přechody se neodehrávaly ani náhodou ani v osamění. Byla to společenská událost, kterou celá komunita oslavila. Navíc přechodové rituály byly utvořeny takovým způsobem, aby umožňovaly nejen dospívajícím, ale také dospělým se přenést přes jejich aktuální role a vývojová stádia (rodičům např. odpoutat se od dětí). A také jim pomáhaly vytvořit (ukotvit) nový vztah k iniciovanému. Byly záznamem růstu jedince uvnitř komunity a probíhaly v závislosti na pohlavním dozrávání, ale také podle individuální připravenosti (tzv. zralosti), kterou určovaly „starší“ kmene. (srov. Stephenson, 2004; Macek, 2003)

Přechodové rituály jsou způsobem, jak můžeme zvýraznit význam prožitku změny a lépe ji přijmout. Můžeme díky nim pochopit také vnitřní proces, jakým probíhají životní změny a využít ho jako cestu osobního vývoje. Kultury, v kterých vznikly, totiž byly velmi citlivé na dynamiku osobní proměny. (Bridges, 2004) Potřebovali vychovat silného, zdravého a sebevědomého jedince. Důvodem, proč vkládali tolik úsilí do vychování dospělých jedinců, může být obtížnost jejich každodenního boje o přežití a vychování dospělých jedinců znamenalo zachování bezpečí kmene. Měli tedy funkční mechanismy, které pomohly dospívajícím se přenést z dětského věku do dospělosti. Možná právě z tohoto důvodu většina tehdejších kultur zjevně neměla problémy s vývojem svých dospívajících členů. (Stephenson, 2004)

Mytologie a mytologické příběhy?

Důležitou součástí každé kultury, v které se vyskytují rituály, je přítomnost mytologie. „Mýty vnitřně podporují rituály a rituály zvenčí uzákoňují mýty“ (Campbell, 1998, s. 57). Někteří autoři (Campbell, 1998; Larsen, 1999) nazývají mytologii tzv. druhým lůnem člověka. Neboť lidské dítě se rodí předčasně. Rodí se do určité kultury (sociální skupiny), která mu vtiskuje základní sociální šablony a mapy jak se vyznat ve světě. Tyto mapy nabízí právě mytologie. Mýtus nabízí člověku obraz světa, který je harmonický s jeho sociálním prostředím. Mýty jsou představy o podstatě kosmu a světa i o původu a vývoji člověka. Přijetím mýtů své sociální skupiny a účastí v jejích rituálech se lidské dítě stává součástí svého sociálního prostředí (společenského řádu) a přírody jako takové (srov. Campbell, 1998; Larsen, 1999)

Každá tradiční společnost vlastní koherentní celek mytických tradicí, jisté pojetí světa, které vypravuje, jak se věci udály. Každý člověk je tak výsledkem posvátných mýtických dějin, které vznikli na počátku v mytickém čase. Jsou to příběhy bohů, jejich dramata, životy, činy. Mýty představují svět, kde nějaký čin byl poprvé završen a naplněn smyslem. Rituál představuje opakování tvůrčí moci bohů, návrat do času, kdy byl svět stvořen s úmyslem znovuobnovit svět a lidskou společnost. Jde vlastně o znovuoživení posvátných sil. Tak se oživuje svět, jaký byl v okamžiku, kdy se zrodil. Reprodukují se činy bohů v čase. Tím se vše znovu ustanovuje. Při rituálu je tedy nutné se symbolicky vrátit k chaosu, neboť k stvoření nového se musíme vrátit k neztvárněnému. (Eliade, 2004)

Při přechodových rituálech hrálo důležitou roli vyprávění mytologických příběhů. Pomáhají totiž zarámovat naši vlastní zkušenost. V mýtech tvarujeme naše základní porozumění tomu, jak existujeme v tomto světě. Ve všech kulturách proto vyprávění příběhů hrálo základní roli při práci s dospívajícími. (Oldfield, 1987, s. 151-152) A jak se ve své knize Mysl a příroda zmiňuje také Bateson (2006, s. 24) všichni lidé myslí v příbězích. Způsob myšlení v příbězích totiž neizoluje lidské bytosti od okolního světa, ale naopak je spojuje skrze kontext a smysl.